Úvaha o tom, jak zrušenou trať využít dnes:

(aneb proč u nás nic nejde)

 

 

    Na těchto místech bych se chtěl zmínit o současných možnostech využití zrušené železniční trati. Je nezbytné nechat čas zahladit poslední stopy po této pozoruhodné železnici nebo existuje reálná naděje na nějakou formu zprovoznění? Představa míjejících se rychlíků je sice hezká, ale přeci jenom za současné situace už trochu nereálná. O ekonomické situaci a fungování a.s. České dráhy slyšíme málo povzbudivé informace ze všech stran - od této společnosti se nedá očekávat ani efektivní využívání stávajících tratí, natož obnova tratí zrušených a opuštěných. Za současné situace tudy cesta bohužel nevede. Je nějaká jiná možnost, jak zrušenou trať využít?
 
Od napsání předchozího i následujícího odstavce uplynulo předlouhých osmnáct let. Občas se sice objevila nějaká jiskřička naděje (zejména z německé strany - viz zde a zde), ale pokaždé vzápětí uhasla. K zásadnímu obratu došlo až v roce 2024. V duchu mých snů na této stránce se zásluhou hrstky nadšenců dalo vše náhle do pohybu. Moc hezký článek o tom napsal Ladislav Kovář ze společnosti ustti.cz. Asi bych to nenapsal lépe, podívejte se proto na originál. Začínám zase věřit, že se ještě za svého života svezu na kole z Křimova až k německým hranicím - a později možná až do Marienbergu.
 
    Nebyl jsem vůbec první, koho napadlo využití v podobě cyklostezky. V současné době se cyklistika rozvíjí (nejen u nás) závratným tempem a hledání tras k tomuto sportu není právě snadné - zkuste dnes najít trasu, na které nejsou prudká stoupání, nekřižuje silnice, řeky ... Není z tohoto pohledu zrušená železnice přímo ideální základ pro cyklostezku? Když se vrátíme konkrétně k trati Křimov - Reitzenhain, hodila by se k takovému účelu skutečně znamenitě. Připomeňme si, že trať vede náročným horským terénem a přesto naši předci dokázali najít takovou trasu, která je téměř rovná - veškerá stoupání i klesání jsou velice mírná, takřka neznatelná. Trať vede přímo pohádkově krásnou krajinou - stačí zmínit úchvatný výhled do Bezručova údolí, hluboké zářezy a vysoké náspy, překonávání hlubokých údolí po ocelových mostech - mnozí ani netušíme, jak kouzelná místa máme pár kilometrů za svými bydlišti. Co nám tedy brání tak lákavou cyklistickou a turistickou trasu vytvořit? V první řadě nám budou bolestivě scházet přinejmenším dva velké ocelové mosty na trase - oba byly zlikvidovány a jejich náhrada je opravdu těžký úkol. Co kdybychom se tedy pokusili využít alespoň tu část trati, kde velké mosty nejsou - tedy z Křimovského nádraží po bývalé nádraží v Hoře svatého Šebestiána? Krom krátkého úseku míjení se silnicí I/7 je těleso trati dodnes v téměř původní podobě. I zde jsou sice zničeny menší kamenné mosty, ale jejich oprava je přeci jenom snad celkem reálná. Využívání opuštěných železnic k budování cyklostezek není vůbec ojedinělý nápad - zabývají se tím velmi vážně a úspěšně v podstatě na celém světě. Také v naší zemi existuje Nadace Partnerství, která se mimo jiné zabývá právě touto činností. Až do této chvíle proto vypadá myšlenka cyklostezky lákavě a poměrně reálně. Bohužel, tady ale veškerý optimismus končí. K transformaci zrušené železniční trati na cyklostezku je samozřejmě zapotřebí poměrně značné množství peněz. To by samo o sobě ještě pořád nemuselo být tak nepřekonatelným problémem - rozvoj cyklistiky je celosvětově podporován a je proto možné získat nemalé částky formou dotací, grantů a dalšími způsoby financování. Problémem číslo jedna je totiž získání zrušených železnic do vlastnictví. Žádná společnost nebude investovat nemalé prostředky do majetku, který není její. A tak každá žádost o přidělení peněz začne otázkou, čí je majetek, do kterého chcete investovat? Mohlo by se zdát, že získat neudržovanou a nevyužívanou trať třeba do majetku obce by nemusel být takový problém - co třeba převod za symbolickou korunu, když se najde někdo, kdo je ochoten se o trať starat a najít nové využití pro spoustu lidí? A přesto je to problém. Dostáváme se k nejsmutnější kapitole, která je v současné době asi nepřekonatelná. Zrušené tratě jsou dnes krom nádražních budov a některých drobných výjimek ve vlastnictví státní organizace Správa železniční dopravní cesty (dále jen SŽDC). Tragédie spočívá v původu této státní organizace. Díky astronomicky narůstajícím dluhům státní organizace České dráhy napadlo naši vládu, jak geniálně státní firmu částečně oddlužit. Geniální myšlenka spočívala v transformaci státních drah na dvě nové firmy - České dráhy a.s. a právě SŽDC, která zůstala státní. Nově vzniklá akciová společnost se tím očistila od zhruba deseti miliard dluhů, které byly převedeny na SŽDC. A zkuste od tak zadlužené státní firmy něco dostat za korunu nebo bezúplatným převodem. Selský rozum musí každému napovědět, za jakým účelem byla SŽDC zřízena - samozřejmě se bude snažit zděděné dluhy za každou cenu snížit tím jediným, co může nabídnout - prodejem nepotřebného majetku. Jaký je výsledek? Na rozdíl od jiných zemí, kde dokázali pro opuštěné tratě najít nové využití a mají podmínky k čerpání nejrůznějších mzdových fondů, u nás zrušené železnice smutně chátrají, stávají se terčem vandalů, sběračů kovů a nemohou být využity k žádnému užitečnému cíli. Dokud nebude možné získat nevyužité tratě do majetku obcí nebo občanských sdružení za reálné prostředky, nebude možné na jejich opravy čerpat finanční prostředky z evropských fondů a do té doby si můžeme o cyklostezkách nechat bohužel jen zdát. Pohne taková demagogie s někým?
 

Zpět na úvodní stranu